Chápu, že je obtížné si představit člověka s kamennou sekerou v ruce s jinou technologií než tažným lanem. To ale platí i v opačném případě, tažné lano v rukou člověka, který manipuluje pro nás neznámou energií, působí také poněkud rušivě. Jako důkaz, že velké kameny byly přepravovány pomocí tažných lan, bylo provedeno několik experimentů, při kterých bylo tímto způsobem na krátkou vzdálenost přemístěno několik kamenů do váhy 30 tun.

Pro někoho nezkušeného to mohlo vyznít přesvědčivě, nevadilo, že mezi třiceti tunami a tisícem tun (kvádry v balbecké terase) je rozdíl devět set sedmdesát tun. Jako důkaz by mohlo být přijato, kdyby někdo pomocí lidské síly a tažných lan přemístil po neupraveném terénu přes přírodní překážky horninu alespoň o hmotnosti bretaňského menhiru – asi 300 tun. V České republice jsme v roce 2002 měli velkou povodeň, při které uvízla říční loď o hmotnosti 250 tun na břehu v blízkosti koryta řeky. Při pokusu o přemístění lodi zpět na vodu civilní technika neuspěla. Byla povolána vojenská technika, která spojenými silami s civilní technikou s lodí ani nepohnula. Loď musela být rozřezána a po dílech přepravena do kovového šrotu.

Přeprava horniny o hmotnosti 1000 tun po neupraveném terénu přes přírodní překážky je za současného stavu techniky nemyslitelná. Hmotnost 1000 tun představuje 1000 osobních automobilů a postavíme-li je za sebe vytvoří řadu dlouhou asi 5 kilometrů. Mohl by si někdo myslet, že je lze bez kol a připoutané k sobě odtáhnout po neupraveném terénu lidskou silou?

Pracovní postupy megalitické kultury budeme moci hodnotit, až naše vědecké poznání dosáhne vyšší úrovně. Lidé v pravěku měli bližší vztah k přírodě a některé jevy vnímali citlivěji a uměli také využívat přírodní zákony, které dosud unikají pozornosti vědy.

Další stavby s energetickou regulací, které budu popisovat, se od předchozích liší mnohem větší hmotností a nemůžeme se domnívat, že byly budovány pouze pro ozdravné účely. Pro jejich využití nelze v historických materiálech nalézt nápovědu jako např. u jeruzalémského rybníka. Musíme se spokojit s tím, že pro nedostatek informací nejsme schopni jejich budování zdůvodnit.

TEOTIHUACÁN

Snad největší vodní stavbou starověku byl Teotihuacán. Alfred E. Schlemmer se snažil prokázat, že Ulice mrtvých ve skutečnosti nikdy žádnou ulicí nebyla. Tato stavba byla prý původně koncipována jako řada spojených zrcadlových bazénů naplněných vodou, která stékala sérií zdymadel od Měsíční pyramidy na severním konci k Citadele na jihu. Zdůvodňuje to tím, že „ulice“ byla v pravidelných intervalech přehrazena vysokou zdí, u jejíž paty bylo jasně vidět zbytky dobře vybudovaného odtokového kanálu. Sklon terénu by navíc usnadňoval severojižní hydraulický tok, protože základna Měsíční pyramidy stála na pozemku, který byl přibližně o 30 metrů výše než plocha před Citadelou. Oddělené sekce by se snadno daly zaplnit vodou a mohly by pak sloužit jako zrcadlové bazény. O účelu tohoto hydraulického systému se vede hodně sporů. Moje poznatky hypotézu Alfreda E. Schlemmera potvrzují. Soubor staveb Teotihuacánu byl postaven na energeticky zajímavém místě a jeho společný náboj bylo možné množstvím vody regulovat.

SAN LORENZO

Další záhadnou stavbou, o které se vědci dohadují, proč byla vybudována a jakému účelu mohla sloužit, se nepochybně řadí gigantický areál v San Lorenzu (Mexiko). Na náhorní plošině asi kilometr dlouhé jsou zrcadlově vybudovány umělé hřebeny, soutěsky a dvacet umělých jezírek. Bylo zjištěno, že dna jezírek jsou vyložena prefabrikovanými bloky vyrobenými ze sopečného popílku. Objev vodních nádrží byl doplněn objevem jakýchsi kanálů zhotovených z čedičových bloků ve tvaru písmene U. Kanály jsou vedeny několik metrů pod povrchem a jejich hlavní trasa je zhruba 200 metrů dlouhá. Bylo prokázáno, že ani jedna z umělých nádrží není na ně napojena. Nepřichází v úvahu, že by kanály sloužily jako stoky, odvodňovací nebo zavlažovací systém. Jsou další záhadou v záhadné stavbě. Gigantický areál v San Lozenzu je energetickou stavbou s vícestupňovou regulací svých co do velikosti nevídaných energetických hodnot. Veškerá uměle navršená hmota získávala energii z energetických složek, na nichž byla vybudována. Regulačními prvky byla jezírka, která mohla být podle potřeby napouštěna v různém počtu. Jako další regulační prvek sloužily kanály umístěné pod stavbou. Voda jimi protékající zvyšovala energetickou hodnotu celé stavby. Fungovalo to ovšem i opačně – vypouštěním vody z jezírek se energetická hodnota stavby snižovala.

Gigantický areál měl stejnou funkci jako předchozí stavby, regulace spolehlivě zajišťovala požadovanou energetickou hodnotu celého areálu.

PLANINA NAZCA

Ještě záhadnější a tajemnější než ostatní megalitické stavby jsou linie, obrazce a vodní kanály na planině Nazca. V jejich zviditelnění se jeví vysoká technická úroveň budovatelů. Linie představují zóny mořských proudů, pozemských vodních toků a jiných přírodních nábojů.

Planina Nazca je památníkem neocenitelné hodnoty, který by měl být pro další generace zachován a nepoškozen. Nikde jinde na světě nejsou zaznamenány energetické složky v té nejčistší přírodní formě, jež je optimální pro veškerý život na Zemi. Paní Reicheová popisuje, že vyškrábané kresby zvířat nebyly vytvořeny náhodně, nýbrž se objevovaly vždy na místech, kde se vzájemně protínalo více přímek. Existovala pouze jedna opice, jeden pavouk, jedna velryba, jeden pes, jeden leguán, ale přes dvacet obrazů ptáků. Uvedené obrazy pravděpodobně symbolicky znázorňují odlišnou energetickou hodnotu míst křížení zón.

Volně navršené kameny fungují v energetické složce jako zesilovače energie. Na planině Nazca jsou nesčetné hromádky kamení umístěné vedle linií, trojúhelníkových brázd, v záhybech hadovitých čar nebo u klikatých vzorů a na mnoha dalších místech. Ve všech případech vytváří seskupení kamenů slučovací energetický prvek, jehož úkolem bylo v daném místě upravit zóny na jinou požadovanou energetickou hodnotu. Regulovatelný průtok vody v podzemních kanálech křižoval linie a prostřednictvím svých energetických složek mohl vytvářet jejich propojení. To umožnilo manipulovat s energií jednotlivých zón podobně jako u elektrické energie.

KAMENNÉ KOULE V KOSTARICKÉM PRALESE

Při likvidaci pralesa pro založení banánových plantáží byly na Kostarice nalezeny obří kamenné koule hladké jako zrcadlo a geometricky naprosto dokonalé. Když vědci prozkoumali okolní oblasti, zjistili, že koule se nacházejí téměř všude: na Camanoralských ostrovech, v horské oblasti Cordillera Brunquera, poblíž řeky Rio Duquis, v okolí Uvity a v mnoha dalších lokalitách. Vědci odhadli jejich počet na tisíce. Některé artefakty měly větší průměr než dva metry a vážily šestnáct a více tun. Nebyla nalezena žádná stopa po nějakém odpadu, který by při zhotovování koulí musel nutně vzniknout. Nebyl nalezen žádný nástroj, kamenolomy byly vzdálené mnoho kilometrů a převládá názor, že koule byly zhotoveny v lomech. Diskutovalo se o tom, jak mohlo být dosaženo dokonalého geometrického tvaru a jakým způsobem mohly být přepravovány. Na technologickém postupu při jejich výrobě se vědci neshodli. U jiných megalitických staveb se vždy nějakým způsobem vysvětluje transport velkých kamenných kvádrů. U kostarických koulí s poměrně nevelkou váhou však všichni badatelé vyloučili možnost jejich přemístění koulením – v převážně bažinatých oblastech by prostě zapadly do bahna – ovšem žádný dnes známý způsob transportu rovněž nepřichází v úvahu. Ale koule přesto transportovány byly. O zdůvodnění, k jakému účelu mohly sloužit, se zatím nikdo ani nepokusil. Velké množství kamenných koulí umístěných do energetických míst pravděpodobně v této oblasti vytvářelo jeden mohutný konstantní náboj bez možnosti regulace. Jeho zóny mohly fungovat jako propojovací prvek.

VELIKONOČNÍ OSTROV

Již dvě století se pokoušejí archeologové odhalit tajemství Velikonočního ostrova a je stálou záhadou proč byly stavby na ostrově budovány. Osamocený ostrov z lávy v Tichém oceánu má tvar trojúhelníka se stranami 24, 18 a 16 kilometrů. Nejvyšší místa ostrova vyznačují tři vyhaslé sopky, v každém úhlu jedna. Kolem ostrova, téměř vždy u samého moře, se zvedají kamenné terasy zvané ahu, různého slohu, některé bez soch a je jich na ostrově asi 240. Ahu jsou všeho druhu, hlavně polojehlancovité a jejich nakloněná rovina se ztrácí ve vrstvě písku. Většinou jsou malé pravoúhlé, nižší i vyšší, s pohřebními kobkami ukrytými pod nánosem rumu. Dále ty, jimž se říká ahu poe – poe, podivné jako odpalovací rampy nad mořem. Těch zůstalo pouze sedm. A jsou ještě jiné ahu mohutné jako sochy nad nimi. Jako i jiné megalitické stavby se vyznačují velkou hmotností – až 12 000 tun. Sochy moai jsou rozmístěny nejen na ahu, ale po celém ostrově. Tyčí se tu nebo polehává 276 obrů a je známo, že další jsou i v zemi. Nejmenší socha je vysoká tři metry, nejvyšší dvaadvacet metrů.

Kamenné terasy rozmístěné okolo celého ostrova až u samého moře ve své hmotě akumulovaly energii příboje. Jejich počet napovídá, že společně s ostatními stavbami či sochami vytvářely společný konstantní náboj, pravděpodobně se stejnou funkcí jako koule na Kostarice. Koule nebo sochy – stejně pracná záležitost. Uvážíme-li, že stejnou funkci by splnily kvádry nebo beztvaré horniny, lze z toho odvodit, že opracování horniny nebyla pro budovatele megalitických staveb pracná záležitost a k opracování horniny pravděpodobně používali pro nás neznámou technologii.

LAOS - KAMENNÉ DŽBÁNY

Dvě stě kilometrů od laoského hlavního města Vientiane, na náhorní plošině Xieng Khoang, leží takzvaná Planina hliněných džbánů. Po stovkách se tu povalují až tři metry vysoké nádoby roztroušeny na velkém území. Jejich původ sahá někam do mladší doby kamenné. Náhorní plošina není dodnes prozkoumána. Andreas Reinecke z Německého archeologického institutu v Bonnu upozornil na skutečnost, že záhadné nádoby nejsou vyrobeny z hlíny, jak uvádí mnoho encyklopedií, ale jsou vytesány z pískovce. Výroba a transport jednotlivých nádob, z nichž některé váží přes deset tun, by vyžadovaly výkon srovnatelný s výkony lidí, kteří v mladší době kamenné na severu Evropy budovali dolmeny a kromlechy z obrovských balvanů.

Z hlediska mých poznatků funguje obrovitý džbán umístěný do zóny stejně jako menhir – ve své hmotě akumuluje statickou elektřinu. Naplníme-li džbán vodou, obě hmoty, hornina i voda, jsou interaktivní, menhir tím získá větší hmotnost a může pojmout více energie. Množstvím vody ve džbánu tak lze regulovat jeho energetické hodnoty. Skupina džbánů má společný náboj a výslednou energetickou hodnotu lze ovlivnit rovněž množstvím vody v nádobách.
Na planině se povalují skupiny džbánů po stovkách, lze tedy předpokládat, že mohou vytvářet velký společný náboj. S doplňováním vody do velkého množství džbánů nemuseli mít lidé starosti, planina se nachází v deštivé oblasti a tak regulace mohla být prováděna pouze odpouštěním vody z nádob. Lze předpokládat, že Planina džbánů plnila stejnou funkci jako Velikonoční ostrov.

NAN MADOL

Nan Madol jsou rozvaliny neznámého stáří na ostrově Ponape ze souostroví Karolíny v Tichém oceánu. Ponape s přilehlými ostrovy zaujímá plochu pouze 334 čtverečních kilometrů. Rozvaliny na Nan Madolu jsou překvapivě velké a sestávají se z šesti a osmihranných čedičových sloupů (údajně 400 000 kusů), dovážených po moři ze vzdálenosti více než 24 km.. Svou velikostí a váhou zčásti překonávají stavební kameny Cheopsovy pyramidy. Některé zdi jsou přes deset metrů vysoké. Většina stavby však neleží na pevnině, nýbrž mnoho zdí a kanálů vybíhá do moře, které stavby obklopuje.

Pro uvedenou stavbu nelze nalézt zdůvodnění, nemá ani jediný ze známých charakteristických znaků, které by napověděly, k jakému účelu mohla být vybudována. U některých problematických megalitických staveb se našlo nějaké, i když sporné, zdůvodnění, ale se skládkou několikatunových sloupů na ostrově si ani ta nejbujnější představivost neví rady.

Nelze pochybovat o tom, že vlivu moře mohla odolávat pouze hornina sestavená z dílů o velké hmotnosti. Ojedinělá konstrukce stavby vyplynula ze vzácné kombinace dvou energetických zdrojů – koncentrace energetických složek na pláži a přílivu. Sloupy o více hranách nepochybně mají své zdůvodnění, pravděpodobně zde šlo o zvětšení plochy v souvislosti se získáváním přílivové energie. V jednom milionu tun horniny se tedy akumulovala energie dvou různých zdrojů, která prostřednictvím energetického rastru mohla být využita na jiném místě.

INDIÁNSKÁ DÁLNICE

Velmi významným dílem mayských stavitelů je téměř sto kilometrů dlouhá indiánská „dálnice“, která spojovala města Yaxuna a Coba. Její trasa vede krajinou téměř bez jediného ohybu. Doslova to platí pro úsek mezi 32. a 99. km, tedy pro celých šedesát sedm kilometrů. Několik nepatrných změn směru lze zaznamenat na zbývajícím úseku. Dálnice prochází bažinami a nedaleko Coba ji dokonce stavitelé vedli po velmi vysoké hrázi napříč jezerem, které jí leželo v cestě, než aby porušili přímku. Jako i jiné mayské silnice (v Nohcacabu a v Dzilcháltúnu) je i tato vedena nad úrovní terénu. Výška valu kolísá od šedesáti do dvěstěpadesáti centimetrů a šířka silnice po celé její délce činí deset a půl metru. Vnější strany valu tvoří vápencové bloky. Mezi ně uložili mayští stavitelé neopracované kameny. Korunu silnice tvořily malé kameny, které byly pokryty rozdrceným vápencem.

Stavba byla pravděpodobně budována v zóně mořského proudu, lze to odvodit z dlouhé přímé trasy, která se u jiných vodních toků nikde nevyskytuje. V místech různých výšek valu se nacházejí různé energetické hodnoty, jejichž využití nelze bez dalších informací zdůvodnit. Stavba komunikace se vyznačuje velkou hmotností, do její konstrukce bylo zabudováno asi čtyři milióny tun kamene.

VELKÝ HADÍ PAHOREK

Podivných stavebních děl, pro které nemáme vysvětlení a jež američtí indiáni navršili z hlíny, se ve Spojených státech dochovaly tisíce. Žádné však nebudí takovou pozornost jako Velký hadí pahorek z Adams County v Ohiu, umístěný nad korytem říčky Brush Creek. Byl vybudován v podobě klikatícího se hada na krypto vulkanickém geologickém zlomu ze zeminy, získané z přilehlého údolí, která byla navršena na kamenný základ. Vyvýšenina je 400 metrů dlouhá, 6 metrů široká a až 1,5 metru vysoká.

Hmota zeminy společně s kamenným základem (asi 10 000 tun) získává část energie z geologického zlomu, nad kterým byla navršena, a další část energie získává z meandru říčky. Pahorek tak po celé své délce vytváří s meandrem potoka společný P-náboj. Za pozornost stojí založení pahorku na vrstvě kamenného základu, kombinace hmot vytvářejí odlišný kód energetických složek.

Energie pahorku se měnila množstvím protékající vody i když jeho hmota zajišťovala částečně stabilitu. Změny v průtoku vody vyvolaly změny v rozestupech EZ ve značných vzdálenostech. Toho mohlo být využito pro komunikační účely, ale není pravděpodobné, že by to byl jediný důvod pro budování pahorku. Nasvědčuje tomu kombinace hmot, pro komunikační účely by fungoval pahorek navršený z jedné hmoty.

FRANCIE

Ojedinělými megalitickými stavbami jsou tři seskupení menhirů v Carnaku, známých jako Ménec, Kermario a Kerlescan. První je tvořen 1099 menhiry v 11 řadách o celkové délce 1165 metrů, druhý 1029 menhiry v deseti řadách o délce 1120 metrů. Třetí má 594 menhirů ve třinácti řadách a délku 880 metrů. Z energetického hlediska lze seskupení menhirů hodnotit tak, že aury jednotlivých kamenů se překrývají a vytvářejí tak jeden společný náboj se společnými energetickými složkami. Pod zastavěnou plochou se může nacházet několik výrazných EZ, pro které seskupení hornin funguje jako slučovací a zesilující element. V této oblasti se nachází včetně uvedených tří polí v menších seskupeních i jednotlivě celkem asi 10 000 menhirů. Je pravděpodobné, že celá oblast funguje jako jeden energetický systém.

VELKÁ BRITÁNIE

Za největší evropský umělý kopec lze označit Silbury Hill, který se nachází nedaleko od legendární stavby doby kamenné Stonehenge. Jeho rozměry jsou úctyhodné, je vysoký asi 40 metrů a zabírá plochu dvou hektarů. Podle posledního výzkumu gigantická stavba byla vybudována pravděpodobně okolo roku 2 600 př. n. l. Zajímavé je, že přibližně v té době začaly být budovány egyptské pyramidy. Vykopávky ukázaly, že nejprve bylo vybudováno šest terasových stupňů z kamene, které byly následně zarovnány hlínou do formy kužele. Silbury Hill může souviset s megalitickými stavbami, kterých se v okolí nachází více. Nebyly nalezeny žádné důkazy pro to, že se tu konaly náboženské obřady, nešlo také o to vybudovat zde pozorovací bod, protože gigantická stavba se nachází v údolí.

Zajímavou se jeví kombinace stavebních materiálů – hornina s hlínou. Podobné materiálové kombinace lze nalézt také u mounds i jiných megalitických staveb. Má-li každý stavební materiál svůj specifický kód, kombinace materiálů má jednotný odlišný kód. Z toho lze odvodit, že budovatelé předem znali energetickou hodnotu stavby. Pro jaký účel byl umělý kopec vybudován nikdo neví. Domnívám se ale, že bychom mohli hledat nápovědu ve spojování hornin technologií "nataveného kamene".

ZIMBABWE

Vědci jsou již unaveni nekonečným zkoumáním hromady rozvalin na staré cestě ze Sudánu do jižní Rhodesie. Žádná jiná stavba na světě nevyvolala tolik neplodných spekulací jako právě ruiny na žulovém kopci v Zimbabwe. Gigantické zdi jsou většinou deset metrů vysoké a u základny až sedm metrů široké. V areálu lze zřetelně rozlišit dva komplexy. Prvním z nich je zhruba sto metrů dlouhá eliptická stavba, druhý představuje akropolis. Na stavbu bylo zapotřebí asi patnáct tisíc tun žulových kamenů o tloušťce šest až patnáct cm, které byly na sebe pokládány s velkou přesností bez použití malty. Velkou záhadou zůstává kónická věž – skoro deset metrů vysoký zužující se kužel o průměru základny pět metrů.

Svými charakterickými znaky se stavba v Zimbabwe neliší od jiných staveb, které uvádím. Žulový kopec je z energetického hlediska pravděpodobně velmi zajímavé místo kde se nachází kříženi zón. Velká hmota stavby zde tvoří samostatný náboj, jehož zóny bylo zapotřebí přesunout na jiné místo. K tomu posloužil kuželovitý menhir, který doplnil energii stavby na požadovanou hodnotu. Z toho lze odvodit, že energie nebyla využívána v místě, ale z jejich EZ mohla být energie odebírána na jiném místě, nebo zóny mohly sloužit jako propojovací element.

Z technologie stavby můžeme získat nové zajímavé informace. Stavba byla vybudována z malých kamenů oproti podobným stavbám, kde bylo použito velkých kamenných kvádrů. Lze to zdůvodnit tím, že na těžbu, opracování a transport velkých kamenů mohlo být zapotřebí většího energetického zdroje, který v Zimbabwe nebyl k dispozici.
Z hlediska výzkumu interakce nábojů se můžeme domnívat, že stavby mohly být také vybudovány pro propojení energetického rastru, za účelem přenosu energie a komunikace mezi vzdálenými místy. Jak mohli lidé komunikovat prostřednictvím propojených energetických složek lze nalézt v historii.

ARCHA ÚMLUVY

Na hoře Sinaj okolo roku 1300 před naším letopočtem obdržel Mojžíš od Boha velice podrobný návod na sestrojení přenosného zařízení, které umožňovalo oboustrannou komunikaci v oblasti mluveného slova a zvuků. Bible podrobně popisuje, jak to vše fungovalo (Exodus – II. Kniha Mojžíšova, kap. 25). Šlo o nádvoří, stánek úmluvy, ve kterém byla umístěna schránka úmluvy, stůl a obětní oltář. Prostřednictvím tohoto zařízení hovořil Bůh s Mojžíšem a jeho bratrem Aronem.
Stánek úmluvy si lze představit jako čtvercové oplocení o rozměrech stran necelých deset metrů a výšce asi čtyři a půl metru. Aby bylo možné konstrukci stánku snadno demontovat a přemístit, byla sestavena z dřevěných desek, oboustranně potažených zlatým plechem, čtyři a půl metru dlouhých a sedmdesát centimetrů širokých. Desky byly propojeny čepy a zasunovaly se do páru stříbrných podstavců. Nad stánkem byl vybudován stan z kůží a látek z kozí srsti. Okolo stánku bylo nádvoří o rozměrech asi 46x 23 m a výšce 2,30 m. Ohraničeno bylo závěsy z jemné lněné látky zavěšené na stříbrném nosiči. Konstrukčními prvky nádvoří bylo 30 nosných sloupů zasunutých do měděných podstavců spojených stříbrem.

Archa úmluvy byla dřevěná truhla 120 cm dlouhá, 70 cm široká a 70 cm vysoká, vně i uvnitř obložená zlatými plechy. Víko schránky tvořil zlatý odlitek se dvěma cherubíny, s křídly rozprostřenými tak, aby stínily celý vršek schránky. Do každého rohu horní části schránky byly zapuštěny čtyři zlaté kruhy, jimiž byly trvale protaženy pozlacené sochory.

Empirický výzkum interakce nábojů je v počátečním stadiu a poznatky, které z něj vyplynuly, nejsou dostačující k hodnocení tak složitého komunikačního zařízení. Pokusím se o to aspoň částečně.

Empirický výzkum interakce nábojů je v počátečním stadiu a poznatky, které z něj vyplynuly, nejsou dostačující k hodnocení tak složitého komunikačního zařízení. Pokusím se o to aspoň částečně.
Králova komora Velké pyramidy je vybudována z velkého množství kvádrů z červené žuly o hmotnosti od 40 do 70 tun. Struktura jádra není homogenní, netvoří ji kompaktní kamenné zdivo, ale obsahuje i velké nepravidelné prostory vyplněné čistým pískem, který byl dovážen z ložiska vzdáleného 6 km místo písku z bezprostředního okolí. Dovážený písek se vyznačoval vysokým obsahem těžkých kovů. Velká pyramida byla postavena z vápencových kvádrů a její jádro bylo vybudováno z červené žuly v kombinaci s pískem s obsahem těžkých kovů. Písek s velkou energetickou hodnotou zabudovaný do hmoty červené žuly nasvědčuje tomu, že šlo o přesné vyvážení energetické hodnoty jádra pyramidy. Velké množství červené žuly, doplněné pískem s obsahem těžkých kovů, bylo umístěno v mnohem větším množství vápence. Velký náboj Královy komory byl umístěn v mnohem větším náboji ostatní hmoty pyramidy. Pravděpodobně zde nejde pouze o různá množství energie, ale také o strukturu energetického prostoru, který má vazbu na specifickou váhu hmoty a na další neznámé faktory. Mojžíšovo komunikační zařízení se jeví jako energetický model pyramidy. Z toho lze odvodit, že pyramidy mimo jiné mohly být využity také pro komunikaci. Ve svém jádru měly zabudováno něco podobného arše úmluvy.
Podobné kombinace hmoty lze nalézt také u jiných staveb na místech od sebe značně vzdálených. Rozsáhlé vrstvy plátové slídy byly nalezeny mezi dvěma horními stupni teotihuacanské Sluneční pyramidy. V chrámu nedaleko od Sluneční pyramidy přímo pod podlahou, dlážděnou těžkými kamennými deskami, našli archeologové dva masivní pláty slídy. Pláty jsou čtvercové o straně 27 metrů a tvoří dvě vrstvy položené přímo na sobě. Je pozoruhodné, že slída byla dovážena ze značné vzdálenosti, když slídy jiného chemického složení bylo v okolí dostatek

Olmékové kombinovali desetitisíce tun kamenných kvádrů s tisíci tunami nazelenalého polodrahokamu, dnes známého pod názvem serpentin. Ve všech případech byl menší náboj umístěn ve větším náboji a vytvářel tím pro stavbu stejnou energetickou situaci jako u Velké pyramidy.

Jakému účelu mohlo sloužit nádvoří archy úmluvy je těžké odhadnout. Měděné podstavce sloupů spojené stříbrem napovídají, že byly energetickou součástí komunikačního systému. Ohradní zeď v těsné blízkosti Velké pyramidy, která je situována podobně jako nádvoří archy úmluvy, není dosud také přesvědčivě zdůvodněna.
Domnívám se, že může být pro další úvahu prospěšné dát do souvislosti archu úmluvy s velice podobnou schránkou, která byla součástí pohřební výbavy faraona Tutan-chamona. Tato schránka byla zhotovena prokazatelně v dřívější době, než Mojžíš vystoupil na horu Sinaj.

Graham Hancock ve svém spise "Fingersprints of the Gods" uvádí, že schránka z Tutan-chámonovy hrobky byla rovněž dřevěná truhla 120 cm dlouhá necelý metr vysoká a přes půl metru široká. Dva sochory byly umístěny v dolní části. Schránka i víko byly pokryty zlatem. Na víku byla umístěna figurína boha Anupeva se šakalí hlavou. Podobnost mezi oběma artefakty je více než náhodná. Konstrukční rozdíl mezi nimi spočívá v málo rozdílné výšce a šířce, umístění sochorů v dolní části a figurínách na jejím víku.

Můžeme tedy uvažovat tak, že Mojžíš nemusel být první, kdo archu úmluvy užíval ke komunikačním účelům. Nebyla-li Mojžíšova archa úmluvy jediná, lze z toho odvodit, že šlo o komunikační zařízení, které znali a využívali již v Egyptě.

Nelze pochybovat o tom, že megalitické stavby po celé Zemi mají společný původ. Jejich odlišné konstrukce při stejném výsledném efektu jen zvýrazňují vysokou technickou úroveň budovatelů. Egyptské megalitické stavby jsou ve všech směrech nejdokonalejší a je pravděpodobné, že podnět pro jejich budování v jiných částech Země pochází z Egypta. Je ale obtížné si představit, jakým způsobem se lidé v pravěku mohli dohodnout na společné činnosti v různých částech světa. Domnívám se, že odpověď na tuto otázku bude mnohem náročnější, než funkce megalitických staveb.

POZDĚJŠÍ KULTURY

Při hodnocení staveb pozdějších kultur dojdeme k závěru, že v jejich konstrukcích jsou patrné některé charakteristické znaky megalitické kultury, které napovídají, že jde o stavby energetické. V 7. století př n. l. stavěli Etruskové mohutné hrobky podobné chrámovým kopulím tvořené kopcovitou masou zeminy značných rozměrů. Budovali je do kruhu bez malty, používali při tom pouze kvádrů a desek, které pevně spojovali plochými kameny. Šest kilometrů před Chiusi je postavena mohyla enormních rozměrů, její obvod měří čtvrt kilometru. Král Porsena vybudoval monument z kamenných kvádrů široký na každé straně 90 metrů, a vysoký 15 metrů. V části stavby se nachází spletitý labyrint. Nad touto stavbou stojí 5 pyramid, 4 v rozích a pátá uprostřed. Každá je v základně 23 metrů široká a 45 metrů vysoká. Na jejich vrcholu je přes všechny položena kovová deska, z níž visí na řetězech zvony. Na této desce se opět zvedají čtyři pyramidy, každá 30 metrů vysoká, a nad nimi na podlaze ještě pět dalších. Součástí mohutné véjské tvrze, byla zdaleka viditelná svatyně, kterou obepínal celý labyrint vytesaných žlabů a rour s proudící vodou. Etruská svatyně byla pověstná svými léčebnými kůrami.

Berberské hrobky se neliší tvarem ani velikostí od hrobek Etrusků. Největší z nich "Tombeau de la Chrétienne", byla vybudována punskými staviteli v 1. století př. n. l. Podobných mohyl bylo v Evropě vybudováno tisíce a u mnohých je prokazatelné, že nebyly budovány k pohřebním účelům.

Mohyly jsou dávány do souvislosti s pohřebními rituály, i když v mnohých případech pozůstatky zemřelých v nich nalezeny nebyly. Český archeolog Zdeněk Měřínský ve své publikaci "České země od příchodu Slovanů po Velkou Moravu" uvádí, že v celé slovanské oblasti se pod mohylami objevují převážně žárové hroby bez typické urny, lépe řečeno pouze s ojedinělými zbytky spálených lidských kostí rozhozených v násypech a připouští pro mohyly i další významy. Budování hliněných valů byla časově velmi náročná záležitost, ukládání pohřebních pozůstatků do rozestavěných valů mohlo být pietní i praktické. Energetickou funkci valů lze také odvodit z odborné literatury, kde jsou popisovány technologické postupy při jejich budování. Zvýšená péče byla věnována oddělení hmoty valu od podloží. Bylo to velice funkční opatření proti energetickým ztrátám a lze je snadno experimentálně prokázat

Martin Brennan: "The Stones of Time" – "Řez stavbou v Knowthu“ uvádí, jak jsou vrstvy trávy a hnědého jílu proloženy vrstvami břidlice a křemene. Střídají se vrstvy z organických a anorganických materiálů. Při současných výkopech je odstraňována valná většina tohoto materiálu a je až s podivem, do jaké míry může být při restauračních pracích úplně nahrazen.

Kurt W. Mark: "Der erste Amerikaner", – "Na prostranství, kde chtěli postavit mohylu, nejdřív vykáceli všechny stromy a keře. Kyprou půdu odstranili a vrstvu ležící pod ní obvykle pokryli tvrdou hlínou. Na tuto hliněnou podlahu pak nasypali jeden či více coulů vysokou vrstvu písku či drobných kamínků".
Magdalena Beranová: "Slované" – "Starobylé mohyly Slověnů novgorodských. Byly kruhové, ale měly strmé stěny. Vně nebo uvnitř byl kruh z kamenů, především z valounů, a nahoře rovná plošinka. Při jejich budování nejprve zapálili hranice a popel rozprostřeli v místě, kde měla být mohyla postavena. Na popel nasypali vrstvu zeminy, do které pohřbívali, buď v popelnicích, nebo v jamkách. Další vrstvou o síle asi 20cm byl opět popel promíšený s uhlíky, na nějž navršili další část náspu do výšky 1,5 – 3 m a proces se opakoval. Každou část náspu pokrývali drnem".

Zdeněk Měřínský uvádí: "Před vlastním nasypáváním mohyly byl terén určený pro její vybudování srovnán, zplanýrován a byl z něj odstraněn porost. Při výzkumech jsou na takto upravených plochách pro vlastní násyp často zachycovány stopy ohnišť spojené pravděpodobně s očistnou funkcí, kdy oheň měl za úkol spálit všechny škodlivé vlivy a prvky hmotné i duchovní. V žádném případě však nesouvisely tyto obřady s vlastní kremací, která proběhla na jiném místě. V řadě případů a na mnoha lokalitách se setkáváme na takto upravené ploše s vybudováním čtverce nebo obdélníku z větví, polen či trámců z různých dřevin. Z dosud prozkoumaných pozůstatků těchto dřevěných útvarů vyplývá, že se nejednalo o konstrukce v pravém slova smyslu a důvod jejich budování je hledán v oblasti symbolicky spojené s pohřebními obřady". Z energetického hlediska bylo dřevo použito jako izolační materiál pro oddělení hmoty valu od podloží.

Na keltských sídlištích i mimo ně byly budovány čtyřúhelníkové valy. Podobný čtyřúhelníkový val o rozměrech 70 x 35 metrů byl vybudován v opevněném hradišti Závist. Po jeho obvodu byl vybudován trojúhelníkový, převážně hliněný, val o šířce základu 10 metrů a výšce 9 metrů. Na postavení valu bylo zapotřebí asi 20 000 tun hlíny a kamene. Oboustranná strmost svahu a hranou zakončený jeho vrchol vylučovaly obranný charakter svahu. Z energetického hlediska se tyto stavby lišily od chrámů pouze tím, že nebyly zastřešeny. Byly vybudovány na energeticky zajímavém místě a ve hmotě valu se akumulovala energie, která následně pozitivně ovlivnila zde shromážděné lidi.

V jiných případech byly hliněné valy menší nebo byla plocha vyznačena jiným způsobem. U obce Makotřasy na šedesátihektarovém sídlišti z mladší doby kamenné odkryli archeologové čtverec o stranách přibližně 300 metrů, tvořený příkopem a původně i palisádou. Přibližně ze stejné doby pocházejí rondely, které byly nalezeny v Čechách, na Moravě, Slovensku, v Dolním Rakousku a Bavorsku. Celkem je jich známo asi šedesát. Tyto kruhové plochy byly ohraničeny pouze jedním nebo i více příkopy. Největší rondel byl nalezen v Čechách u Kutné Hory, je složen z tří kruhovitých příkopů o průměru 90, 115 a 250 metrů. Příkop o průměru 90 metrů pravděpodobně ohraničuje auru, zbývající dva příkopy označují zóny. Podobně označená místa, pro která nelze nalézt zdůvodnění, najdeme i na jiných místech.

Z hlediska nového pojetí valů šlo o místa s koncentrací energetických složek – byla to plocha, kterou protínalo více zón. Zemina nebo hornina plochy přejímala od nich energii a vytvořila samostatný náboj. Byla-li energetická hodnota náboje dostatečná, postačilo vyznačit jeho energetický prostor kůly nebo příkopem. Rituální místo bylo připraveno shromážděným lidem předávat energii, fungovalo jako posilovna, lidé se zde cítili dobře a ochotně naslouchali radám svých duchovních vůdců.

V jiném případě, kdy energetická hodnota náboje v místě koncentrace energetických složek nebyla optimální a bylo ji potřeba zvětšit, řešilo se to zvětšením hmoty energického místa – postavením valu. Stejného výsledku mohlo být dosaženo při navršení hmoty na jednu hromadu. V tomto případě by ale bylo nutné vyznačit pro shromáždění lidí ještě energetický prostor, ve kterém dochází k přechodu energie. Hromada zeminy by uprostřed shromaždiště překážela stejně jako uprostřed katedrály. Různé hmotnosti valů napovídají o různých výchozích energetických hodnotách místa koncentrované energie.

V USA bylo postaveno v dávné minulosti více než 100 000 mohyl (mounds) různých velikostí a tvarů. Wisconsinské mohyly jsou velkých rozměrů, valy jsou vybudovány ve tvaru zvířat a archeologové je nazývají Effigy Mounds. Tyto mohyly měly pravděpodobně stejnou funkci jako keltské plochy ohraničené valy. S označením míst symboly zvířat se můžeme také setkat na planině Nazca.

Málo známé jsou tajemné věže na Sardinii, které se nazývají "Nuraghi". Většina odborníků je zařazuje do doby asi 1 000 let před počátek našeho letopočtu. Mají kruhový nebo mírně oválný půdorys a jeho průměr se pohybuje mezi deseti až patnácti metry. Výška věží bez oken je okolo deseti metrů, a mají jedno nebo dvě podlaží. Byly postaveny z opracovaných kamenů, kladených na sebe bez malty. Podivné je velké množství věží na malém a málo obydleném ostrově, jejich počet se odhaduje asi na deset tisíc. Stavby byly většinou vztyčovány na návrších nebo poblíž vodních toků. Podobné stavby se nacházejí ve Skotsku a jeho nehostinných ostrovech - tamní kamenné věže se nazývají "brochy". Vznikly nejméně půl tisíciletí po tom, co se na Sardinii přestaly stavět. Nepochybně i v těchto případech jde energetické stavby, které měly stejnou funkci jako hliněné valy

Řád Cisteriáků od počátku druhého milénia budoval své kláštery ve střední a horní části vodních toků, kde rychleji proudící voda vykazuje větší energetické hodnoty a vytváří tak efektivní podmínky pro přechod energie do jiné hmoty. Celý areál byl situován do energetického prostoru vodního toku. Pod základy kostela bylo zabudováno vodovodní potrubí, kde regulovaným průtokem vody bylo umožněno manipulovat s energetickou hodnotou hmoty kostela. Stejné regulační zařízení měly již některé megalitické stavby. Cisteriáckých klášterů bylo postaveno ve střední a severní Evropě více než tisíc. Cisteriáci začali také budovat gotické katedrály, které mohly pojmout mnohem více lidí. Katedrály byly stavěny ve městech v husté koncentraci obyvatel. V místech s menším počtem obyvatel byly budovány kostely. U katedrál a kostelů již nebylo zapotřebí regulovat energetickou hodnotu stavby protékající vodou, byly postaveny na energetickém místě a funkci shromažďování energie zajišťovaly také věže – fungovaly jako menhiry (z fyziky známý jev "sání hrotem"). Zvýšenou energetickou hodnotu kostelů potvrzuje i skutečnost, že se v nich lidé po celý den nezdržovali, ale v okolí byly stavěny fary. Energie hmoty kostela byla dimenzována tak, aby člověk po dobu bohoslužby načerpal množství energie, které prospívalo jeho zdraví. Delší pobyt v energeticky silném prostředí by mohl vyvolat opačný efekt.
Na mnoha místech se vyskytují důkazy o tom, že lidé využívali kosmickou energii od pravěku až po naši dobu, zejména na sakrálních stavbách. Tento fakt se projevuje na některých klášterech, které nebyly situovány osamoceně, ale v městské zástavbě. Příkladem toho je jezuitský klášter postavený v sedmnáctém století v Hradci Králové (Česká republika).

Stavby jezuitských klášterů, na rozdíl od klášterů jiných řádů, byly prováděny od základů a velmi důkladně. V Hradci Králové (Česká republika) bylo vybudováno dvoupatrové sklepení, aby stavba byla založena na původním horninovém terénu. Bez ohledu na výši nákladů byla postavena z kamene, který je v cihelném Hradci nedostatkový. Jezuité si obvykle vybírali staveniště v centru městské zástavby, převážně na hlavním náměstí. Stavby jezuitů se vyznačovaly neobyčejnou hmotností a dvěma nadzemními podlažími. Projekt nového kláštera v konečné podobě musela schválit nejvyšší římská instance a poté již nesměl být měněn.

Autoři "Encyklopedie českých klášterů" Vlček, Sommer a Foltýn zdůvodňují neobvyklé a nákladné založení objektu větší stabilitou stavby. V případě, že by šlo o stavbu na samotě, mohlo by se zdůvodnění jejího založení jevit jako přijatelné. V městské zástavbě mohl ale projektant posoudit více podobných staveb, ze kterých se dalo odvodit, že jejich založení v nánosech nad původním terénem z horniny je vyhovující. Lze tedy pochybovat o tom, že statické důvody mohly být rozhodujícím činitelem pro hloubkové založení stavby. Nebylo ale dosud zdůvodněno, proč klášter nebyl vybudován z cihel jako ostatní hradecké budovy, ale z kamene dováženého ze vzdáleného lomu. V obou případech, hloubkového založení stavby, i dováženého materiálu, šlo o značně zvýšené stavební náklady, pro které projektant musel mít vážný důvod. Pokusím se je zdůvodnit, ale aby argumenty byly přesvědčivé, musím nejprve přejít na jiné téma.

V České republice na Olomoucku onkolog Oldřich Juryšek dokončuje a hodlá zveřejnit svou mapu, ve které jsou označeny domy nebo části ulic, kde je až šedesátinásobně vyšší počet nemocných než ve stejně starých domech, které stojí hned vedle. Bylo zjištěno, že pod těmito budovami většinou tečou spodní vody. "Nemusí se to hned projevit rakovinou, ale třeba oslabením imunity", tvrdí onkolog. Dodává ale: "Rozhodně netvrdím, že geopatogenní zóny vyvolávají rakovinu. Jsou však jedním z vlivů, které spolupůsobí".
Souhlasím s tím, že vodní prameny mohou mít negativní vliv na organismy, ale tuto hypotézu mohu doplnit tím, že v tak závažných případech, které uvádí dr. Juryšek, jde pravděpodobně o křížení geopatogenních zón více zdrojů. Jsem přesvědčen, že podobná kritická místa se vyskytují v každém městě, je to průvodní jev civilizace. Zdrojem geopatogenních zón nejsou jen vodní prameny, ale veškeré vodní toky, přirozené i umělé. Umělé vodní toky jsou veškerá potrubí, ve kterých se pohybuje voda nebo jiná kapalina, např. rozvody ústředního vytápění, chlazení, vodovodní řady, kanalizace apod. Organismy ovlivňují také geopatogenní zóny, které produkují elektrické rozvody, oheň, bouřkové mraky a další zdroje.

Spolupůsobení hornin a ohně využívají lidé v saunách již celá staletí, aniž by znali skutečnou podstatu léčivého efektu. Z hlediska interakce hmoty se jeví jako nejefektivnější indiánská sauna. Kameny jsou zahřívány v ohni mimo saunu a do sauny jsou donášeny. Oheň, který předá kamenům energii, předávají kameny následně lidem. Tímto způsobem lze provádět trojí druh energetické regulace - volbou druhů hornin, hmotností hornin a stupněm ohřevu. Graf v ohni zahřáté horniny vykazuje jiné energetické složky než oheň. Rovněž graf horniny v ohni vykazuje jiné energetické složky. Ve finské sauně jsou kameny ohřívány ohněm přímo v sauně. Nemohu posoudit, který výsledný efekt obou saun je lidskému zdraví prospěšnější, ale energetickou hodnotu finské sauny nelze dostatečně regulovat z důvodu, že nelze zajistit stejnou intenzitu ohně. Známe ještě saunu, ve které se kameny ohřívají elektrickými kamny. Domnívám se, že v tomto případě nelze o pozitivním vlivu na lidské zdraví vůbec diskutovat.

Oheň v interakci s horninou vytváří pro vědu neřešitelný problém. V blízkosti haldy vytěženého materiálu v hornickém městě Kladno (Česká republika) byl zaznamenán zvýšený počet výskytu rakoviny. Kouř unikající z haldy napovídá, že zde došlo k samovznícení zbytků uhlí. Tím dochází v okolí haldy k podobnému efektu jako v sauně, ale energeticky mnohem mohutnějšímu. V uvedeném případě se ohrožené domy nacházejí v auře velkého energetického zdroje. Je třeba si ale uvědomit stejné ohrožení lidí v zónách které mohou být od haldy ve značné vzdálenosti. Zóny lze ale podle známých zákonitostí snadno vytipovat, protože je známo, že kopírují tvar haldy. Zakreslíme-li je do mapy jako vrstevnice, máme k dispozici v širokém okolí směr, kterým je lze identifikovat. Již známé rozestupy jsou další nápovědou. V podstatě jde o „Juryškovy domy“ ne v Olomouci, ale v Kladně. Nemusí to být ve všech případech jeden mohutný energetický zdroj, stejná situace se může vyskytnout v křížení zón menších zdrojů. Každé město má své „Juryškovy domy“, proto mohu jen doporučit opakovat Juryškův statistický výzkum i v jiných městech.

Nyní se pokusím hodnotit hloubkové založení klášterní budovy jezuitů. Projektant si byl vědom toho, že každá budova ve městě je doplňována mimo přírodních zdrojů také energií z ohňů používaných k vytápění a přípravě jídel. Tím vzniká ve hmotě budov energetický zisk, stejně jako když se ohřívají kameny pro saunu. Energetický zisk do určité hodnoty může být lidskému zdraví prospěšný, v opačném případě může škodit. Výše se zabývám snahou stavitelů mohyl dostupnou izolací oddělit hmotu mohyl od terénu a zabránit tím úniku energie do Země. Budovy v Hradci Králové byly založeny na několika metrových nánosech. Tyto nánosy fungovaly jako izolace u mohyl, bránily úniku energie a v budovách se tvořilo pro lidské zdraví škodlivé energetické přepětí. Můžeme se tedy domnívat, že "Juryškovy domy", a rovněž statistikou podložená až sedminásobně vyšší úmrtnost v některých nemocnicích, mají stejnou podstatu – energetické přepětí.
Zbývá ještě zdůvodnit, proč se projektant jezuitského kláštera rozhodl pro zdivo z dováženého kamene, když mohl navrhnout mnohem levnější zdivo z cihel. Kdyby šlo pouze o zemní vlhkost, stačilo by obě podzemní podlaží postavit z kamene a dvě nadzemní podlaží z cihel. Snížily by se tak výrazně náklady na vytápění objektu. Rozhodnutí projektanta postavit celou budovu s kamenného zdiva, muselo mít tedy nějaký důvod. Mám jisté zkušenosti s akumulací energie v různých hmotách, ale pouze kvantitativní.

O důležitosti volby stavební hmoty se přesvědčíme tak, že dva kameny z různých druhů hornin o stejné hmotnosti umístíme na několik hodin do blízkosti ohně nebo jiného energetického zdroje. Energetický zisk u obou kamenů bude rozdílný. Z historie, od megalitických staveb počínaje, známe více stejných případů, kdy odlišné druhy hornin byly na stavbu dováženy, ačkoliv jiných hornin bylo v místě dostatek. Zdůvodnit rozhodnutí projektanta pro kamenné zdivo celé budovy bude možné až po dalším výzkumu.
Zatím nelze vyhodnotit jevy, které popisuji, patří do oblasti, která na své objevení teprve čeká. Ověřit je lze pouze experimentálně například tak, že vyhledáme několik osaměle stojících "Juryškových domů" podle zdravotního stavu jejich obyvatel. V případě, že nejsou založeny na rostlém horninovém podloží, vyhotovíme grafy jejich energetických složek, které porovnáme s grafy jiných domů, ve kterých nemocnost jejich obyvatel je průměrná. V podstatě jde o statickou elektřinu, kterou lidé od pravěku využívali ve svůj prospěch. Je koncentrovaná v místech křížení zón. V případě, že takové místo mělo tu správnou intenzitu postačilo na něm postavit labyrint, nebo je jiným způsobem označit. Bylo-li zapotřebí intenzitu energetického místa zvětšit, postavili na něm "zesilovač" – menhir, dolmen, kromlech, pyramidu, mohylu, mounds, stavbu o velké hmotnosti, kostel apod. Ve všech případech ale věděli, po jakou dobu mohou v energetickém místě setrvat, aby se pro ně nestalo "Juryškovým domem".

Další podobnou stavbou, ze které lze odvodit vlastnosti kosmické energie je kostelík v Červené nad Vltavou (Česká Republika), postavený před letopočtem 1190 v předrománském otonském slohu. Byl situován do aury ohbí řeky Vltavy. Kostel byl postaven bez věže, protože v roce 1159 byla zakázána stavba kamenných zvonic. Odděleně stojící zvonice byla postavena až v baroku. Velká hmotnost obvodového zdiva připomíná jeden z charakterických znaků megalitických staveb. Z hlediska našich poznatků je nepochopitelné, proč byl vybudován z růžové žuly, která musela být na stavbu dovážena ze značné vzdálenosti, když všude v okolí je šedé žuly nadbytek. Pokusím se to zdůvodnit.
Aura vodního toku poskytovala dostatek energie, která v interakci s hmotou stavby vykazovala dostatečnou energetickou hodnotu. To byl hlavní důvod, proč do návrhu kostela nebyla zakomponována věž, která by se stala nežádoucím zdrojem nadbytečné energie. Proč byl na stavbu použit jiný materiál než kterého je v blízkosti dostatek nelze za současného stavu vědeckého poznání zdůvodnit. Jde ale o podobný případ jako u Velké pyramidy, Stonehange, čedičových hlav Olméků, kdy odlišná hornina byla dovážena ze značné vzdálenosti, když jiné horniny byl v místě dostatek.
V současné době se místo, kde byl kostel vybudován, nachází pod hladinou jezera. Byl "přemístěn" o 110 metů dále a o 30 metrů výše, ale z funkčního hlediska byl znehodnocen. Stojatá voda jezera již nevytváří auru, ani cihelné zdivo nemůže nahradit růžovou žulu.
Z energetických důvodů byl kostel vybudován na osamělém místě, a lidé k němu docházeli ze širokého okolí. V pozdější době, kdy kostely byly budovány v osadách, byly při nich budovány věže, které nahradily energetická místa tím, že fungovaly podobně jako menhiry, svými hroty doplňovaly hmotě kostela energii.
Mohlo by být zajímavé vyhodnotit kostely a katedrály z hlediska poměru hmoty budovy, výšky a hmoty věží, nepochybně je v tom zákonitost. Napovídá tomu i skutečnost, že návrhy sakrálních staveb musely být zasílány ke schválení na římský generalát, a projekt jednou schválený v Římě již nesměl být měněn.
Lidé megalitické kultury, Etruskové, Keltové, Slované i lidé ve středověku, stejně jako další kultury na jiných kontinentech, budovali energetické stavby, které prospívaly jejich zdraví. Naše vyspělá civilizace v 21. století podobné stavby také buduje, ale nemá ani tušení o jejich vlivu na organismy. Jsou jimi převážně skládky zeminy z velkých staveb, haldy vytěženého materiálu z dolů, skládky odpadků, některé velké stavby, energetické systémy apod.

Další stránky:
8. Ozdravné procesy >> | 9.Posedlost tancem >> | 10.Samovznícení těl >>

© Miroslav Provod 2003-2011   Miroslav Provod 102 00 Praha - Šterboholy, Slibná 3  CZECH REPUBLIC centrum11@volny.cz