Graf v horní polovině zobrazuje v řezu náboj kondenzátoru s kapacitou 5000 mF, připojený na napětí 1 V, a jeho energetické složky – auru, zóny a interzóny. Energetické složky u všech druhů nábojů kopírují tvar zdroje. Pro zjednodušení výpočtů aury u předmětů nepravidelných tvarů budeme uvažovat s tvarem koule, i když se od tvaru koule liší. Tedy aura uvedeného kondenzátoru má tvar koule o poloměru 12 cm. Pro přehlednost budeme i u dalších grafů uvádět pouze poloměry aury, v případě zájmu si každý jejich objemy snadno vypočítá. Zóny a interzóny ve tvaru slupek kopírují tvar aury, v našem případě tedy koule. Jejich dosah nelze zjistit, ztrácejí se v energetických složkách jiných nábojů.

S kondenzátory lze provádět nepřehledné množství nejrůznějších experimentů. Je zajímavé sledovat pohyb energetických složek při manipulaci s napětím na jejich svorkách. Neméně je zajímavé dva nabité kondenzátory přibližovat pozvolna k sobě a sledovat, jak v okamžiku, kdy se jejich aury nepatrně překryjí, splynou oba jejich náboje v jeden společný. Toto základní pravidlo se nevztahuje pouze na náboje kondenzátorů, ale platí pro všechny druhy nábojů veškeré hmoty. Na uvedeném grafu i na všech ostatních je každá třetí zóna vyznačena červeně, má asi desetkrát větší šířku a je energeticky mohutnější. Toto pravidlo se vztahuje rovněž na všechny druhy nábojů.

Dolní polovina grafu 1
Znázorňuje interakci náboje kondenzátoru 5000 mF/1V a náboje horniny. V porovnání s předchozím grafem, kde stejný kondenzátor měl hodnotu poloměru aury 12 cm, společně s horninou o hmotnosti 10 kg, vykazuje hodnotu poloměru aury pětkrát vyšší. Hodnota náboje horniny před experimentem byla menší než lze naším netradičním způsobem identifikace zaznamenat – nezjistil jsem žádnou hodnotu. Hornina tedy ve své hmotě akumulovala energii náboje kondenzátoru.

Jako důkaz souvislosti akumulované energie v hornině a napětím na kondenzátoru jsem použil horninu o hmotnosti 35 kg, na kterou byl položen kondenzátor o třech různých napětích.

Uvedené hodnoty poloměru aury hornina vykazuje ihned po připojení kondenzátoru na napětí, po okamžitém odpojení a zkratování kondenzátoru je ale ztrácí. Aby si hornina akumulovanou energii po nějakou dobu zachovala, je zapotřebí nechat připojený kondenzátor na napětí položený na hornině alespoň několik desítek minut (podle hmotnosti horniny a kapacity zdroje). Hornina, která takto nabyla energii, bude ji po odpojení zdroje (kondenzátoru), několik hodin pozvolna ztrácet. Zde není komentáře zapotřebí, v experimentu lze zvyšováním napětí dále pokračovat. Mohu doporučit provádět podobné experimenty s kondenzátory, při kterých namísto horniny použijeme i jinou hmotu, bude to fungovat podobně jako s horninou. Na žádném grafu neoznačujeme rozestupy mezi EZ, lze je odvodit z poloměru aury.

Kondenzátory, zejména při vyšších napětích, pokládám za největší zdroje statické elektřiny (neexperimentoval jsem s radioaktivními prvky), kterými lze zvyšovat náboje u jiné hmoty. Dalšími zdroji, kterými lze také zvyšovat energetickou hodnotu u jiných nábojů s menší energetickou hodnotou, jsou energetické složky kovů, polodrahokamů, drahokamů, krystalů, vodních toků, elektrických rozvodů a další.

Na grafu je nejprve znázorněna permanentní hodnota náboje 17 kg železa, jehož poloměr aury měří 43 cm. Na železo položíme horninu o hmotnosti 8 kg, u které poloměr aury je neidentifikovatelný. Obě hmoty vykáží poloměr aury 60 cm. Po jedné hodině hmoty od sebe oddělíme a zjistíme, že železo má svou původní hodnotu poloměr aury = 43 cm. Kámen vykazuje poloměr aury 23 cm, získal od železa energii, kterou bude několik hodin ztrácet. Pozoruhodný jev – kámen od železa energii získal a železu energie neubylo. Pro přechod energie není podmínkou, aby obě nebo více hmot se nacházely ve společné auře. Přechod energie probíhá stejně, nachází-li se hmota, která energii přejímá v zóně hmoty, která energii předává.

Graf znázorňuje energetické složky lidského těla, které se od energetických složek ostatních nábojů liší pouze energetickými hodnotami.

Všechny vlastnosti statické elektřiny, které jsem již uvedl a dále budu uvádět, se vztahují i na náboj lidského těla a veškeré hmoty.

Vodní toky se nám jeví jako největší přírodní zdroje statické elektřiny. Na grafu je znázorněna aura potoka s průtokem vody asi 10 litrů za minutu. V případě uvedeného malého potoka má jeho aura tvar rozšiřujícího se válce, který kopíruje jeho trasu. Uvážíme-li, že když desetilitrový průtok vody vykazuje průměr válce jeho poloměru aury 670 cm, vymyká se již našim představám průměr válce energetického prostoru u veletoků, kde je průtok vody udáván ve statisících m3, nebo u mořských proudů, kde je průtok vody udáván v milionech m3 za sekundu.

Energetických složek vodních toků (aury, zón a interzón), mezi které počítám i podzemní vodní prameny, kterých je všude neuvěřitelné množství a jsou v interakci s energetickými složkami ostatních nábojů. V průběhu mnohaletých experimentů jsem v rámci mých možností nezaznamenal případ, že by nějaká hmota zabránila jejich průniku.

Na grafu jsou zakresleny dva mohutné stromy a jejich energetické složky. Úkolem experimentu je prokázat vodivost zón pro statickou elektřinu. Přenos energie bude probíhat z bodu „A“ umístěným ve třetí zóně stromu č.1, a bodem „B“umístěným v šesté zóně stromu č.2. Oba body byly vybrány náhodně, funguje to stejně i mezi jinými body na zónách obou stromů. Pokus bude mít následující průběh. Do bodu „A“ umístíme skupinu kondenzátorů o celkové kapacitě asi 1,5 F. Do bodu „B“ posadíme na dřevěnou židli asistenta. U asistenta provedeme identifikaci jeho energetického aury a poznamenáme si hodnotu 40 cm. Skupinu kondenzátorů v bodě „B“ připojíme na napětí 12 V.. Opět provedeme u asistenta identifikaci jeho aury se zjištěním, že její poloměr se zvětšil na 110 cm. Se stejným výsledkem můžeme pokus neomezeně opakovat. Při přenosu energie mezi všemi druhy nábojů platí stejné pravidlo. Vstupem menšího náboje do energetické složky většího náboje se jeho aura okamžitě zvětší na konečnou hodnotu, kterou nabude jednohodinovým pobytem v energetické složce většího náboje. Krátkodobým pobytem v energetické složce většího náboje se energetický zisk nezaznamená.

Může být užitečné se nad grafem č. 6 ještě trochu zamyslet. Pro přehlednost jsem zde zakreslil pouze zóny, mezi kterými chybí ještě interzóny. Graf představuje větší plochu než je fotbalové hřiště. Abychom získali alespoň přibližně představu o hustotě rastru, museli bychom ještě zakreslit energetické složky několika desítek podzemních pramenů, další složky sousedních přírodních nábojů a několik desítek zón vzdálených velkých nábojů. Představu si ještě upřesníme tím, že nejde o řez pouze s kružnicemi, ale o obrovité válcové trojrozměrné slupky.

Podobných experimentů jsem prováděl velké množství a měl jsem potíže s tím, abych někoho získal k jednohodinovému sezení. Vyřešil jsem to tak, že náboj asistenta jsem nahradil náhradním umělým nábojem. Posloužila k tomu plastová láhev od limonády, do které jsem nalil vodu převařenou v mikrovlnné troubě. Fungovalo to stejně jako asistent a navíc jsem získal nový poznatek, o které při výzkumu interakce nábojů není nouze. Voda uvedená do varu v mikrovlnné troubě si získaný náboj zachová po dobu několika týdnů, na rozdíl od vody uvedené do varu jiným způsobem. Od té doby jsem měl k dispozici neomezený počet „asistentů“ a mohl jsem experimentovat současně na více místech.

Na grafu č. 7, 8, 9 a 10 jsou zakresleny energetické složky elektrického vedení s vysokým napětím. Pobyt člověka v auře vedení vysokého napětí, zvětší se hodnota elektrického napětí na jeho buněčných membránách. Pro člověka je také nebezpečný pobyt v zónách stožárů elektrického vedení s vysokým napětím, které mohou být od vedení značně vzdáleny. Vzdálenost jim na agresivitě nic neubírá, je jich mnoho a jsou mezi sebou vodivě propojeny. Je snadné je v terénu identifikovat podle téměř konstantních rozestupů zón. Za více škodlivá místa pro pobyt člověka lze označit křížení zón rozvodů vysokého napětí, v takových místech se nárůst napětí na buněčných membránách projeví výrazněji.

Velikost aury u grafu č. 10, který znázorňuje rozvod 0,4 kV, pravděpodobně upoutá pozornost svou neúměrností k rozvodům o vyšším napětí. Vše je ale v pořádku, funguje to jako vodní tok. V elektrickém rozvodu 0,4 kV protéká proud ve stovkách A, na rozdíl od rozvodů vysokého napětí, kde protéká proud pouze v desítkách A. Ve většině případů bývá navíc rozvod 0,4 kV v interakci s nábojem stavby.

Deset grafů, které uvádím, je pouze ukázka. Lze je sestrojit v neomezeném množství na každou hmotu, lišily by se od sebe pouze svými rozestupy zón a interzón. Získal jsem poznatky, že každá hmota má v rozestupech zón a interzón svůj specifický kód, podle kterého ji lze identifikovat. Kombinací dvou nebo více hmot vznikají kódy jiné, odlišné od kódů původních. Domnívám se ale, že software by mohl být schopen kódy jednotlivých hmot rozlišit. V takovém případě by bylo velice snadné identifikovat hledanou hmotu i na značnou vzdálenost. Při ochraně letišť nebo jiných důležitých objektů by PC okamžitě označil osobu, která má u sebe zakázanou látku. Policie by stejným způsobem mohla kontrolovat projíždějící vozidla. Ředitelé škol by byli informováni, který žák požil drogu nebo alkohol, či má tyto látky u sebe. Kapesní detektory by neomylně označily drogové dealery. Poštovní zásilky by mohly být velice snadno kontrolovány. To je pouze nepatrná část využití identifikace kódů hmoty, mnohem větší uplatnění by nalezla v průmyslu.